Děkujeme Sašo!
Saša Pokorný, dnes (15. 10. 2025) již bohužel, byl jedním ze zakladatelů basketbalu vozíčkářů. Na vozík se dostal ve svých 29 letech. Před úrazem se věnoval rekreačně volejbalu a hokeji. Jelikož se po úraze nechtěl svojí záliby vzdát, tak se rozhodl hledat způsob, jak se i na vozíku zapojit do kolektivních sportů. Počátkem 80-tých let nebyla v bývalé ČSSR žádná možnost kolektivních sportů pro osoby na vozíku. A tak při setkáních sportovců vozíčkářů z Jugoslávie a NDR v RÚ Hrabyně zjistil, že se v těchto zemích hraje basketbal na vozíku, což ho nadchlo.
Saša Pokorný s pár přáteli, vozíčkáři, se tak rozhodli, že zkusí založit v rámci TJ Meta Praha nový klub basketbalu na vozíku. Založení nebylo jednoduché. Bylo třeba najít a zajistit dostatek hráčů, tělocvičnu, trenéra a finance na podporu. To vše bez výrazné pomoci státu, dobrovolníků, či jiných institucí, jelikož v té době nebyl brán dostatečný ohled na osoby se specifickými potřebami.
Po nalezení a zapůjčení vhodné tělocvičny v základní škole, začaly probíhat tréninky. Zpočátku 1x týdně. Jak Saša řekl, nejprve to bylo spíše „honění míče“, kdy se hráči učili sami, užívali si pohyb a snažili se o něco jako basketbal. Veškerá hra probíhala na klasických vozíkách, jelikož nebyla finanční ani materiální možnost získat vozíky speciální. Za nedlouho po založení přišel nápad uspořádat první mezinárodní turnaj Ten se odehrál ve spolupráci s deníkem Mladá Fronta, která ho částečně sponzorovala. Turnaje se zúčastnili Týmy Lipska. Budapešti a TJ Meta Praha. Bohužel i v tomto pořadí turnaj skončil. Čeští hráči se počátečním neúspěchem nenechali odradit, poučili se a začali na sobě pracovat. Spolupráce na turnaji s MF trvala pak 20 ročníků.
Postupně jezdili a sbírali zkušenosti na turnajích po Evropě (Jugoslávie, Maďarsko, Rakousko, NDR, NSR). V té době vznikly dva další oddíly, a to v Brně a Hrabyni, a tak se mohla začít hrát domácí soutěž basketbalu vozíčkářů.
Po revoluci se situace obecně zlepšila. A to jak připravenost českých basketbalistů na vozíku, tak jejich podpora od státu, organizací a firem, které se touto cestou zviditelnily, a zároveň pomohli dobré věci. Díky sponzorským darům tak mohlo dojít k výrobě nových vozíků na basketbal od firmy JAWA, tou dobou za poměrně rozumnou cenu 17 000,-. (Dnešní vozíky stojí kolem 250 000,-). Dále pokračoval „Pohár Mladé fronty“ za účasti zahraničních týmů. Jedním z nich byl i tým Salzburgu, se kterým jsme navázali úzkou spolupráci a absolvovali několik společných soustředění která byla pro naši výkonost velice přínosná. Je třeba také zmínit spolupráci s USK Praha která probíhala od roku 1990 do roku 2000. Tato spolupráce přinesla nejen materiální zajištění ale i kvalitního trenéra kdy došlo díky tomu ke zlepšení techniky a taktiky. V roce1993 se národní tým basketbalistů vydal na kvalifikaci do Anglie, kde postoupili mezi 12 nejlepších týmů v Evropě, což byl obrovský úspěch.
TJ Meta Praha se za roky svojí činností stala několikanásobnými mistry republiky a může se pochlubit i dalšími úspěchy na mezinárodních turnajích.
Co se týká oblíbenosti a množství hráčů, tak byl tento sport stále trochu v plenkách. Bylo těžké sehnat nové hráče. Nicméně pan Pokorný jezdíval do rehabilitačního centra v Kladrubech, kde se snažil prezentovat tento sport a nabírat nové členy. Občas se mu to dařilo, občas ne. Nedostatek nových hráčů také zapříčinil vznik nových kolektivních sportů pro osoby na vozíku, jako například florbal vozíčkářů či sledge hokej.
I přes strastiplnou cestu, kterou si musel Saša Pokorný a ostatní hráči projít vydržel Saša ve vedoucí pozici 10 let a zhruba o 10 let déle se ještě v tomto sportu dále pohyboval, jako pomocná ruka.
Můžeme být tak velice vděčni tomuto muži, který přivedl do Čech tak krásnou kolektivní hru, jakou basketbal je a rozhýbal nejednoho vozíčkáře.
Děkujeme Sašo! Za nezapomenutelné zážitky pod košem i mimo něj!
